Láska je mocná čarodějka ... a ta si nevybírá - Kapitola sedmá - Návrat k povinnostem

Kapitola 7 – Návrat k povinnostem


Návrat k všedním povinnostem nebyl jednoduchý.
Z Harryho mysli se stále neztrácely chvíle strávené s Lucy a jeho příbuznými.
Stejně intenzivně musel vzpomínat i na setkání s Dracem.
Bylo tak obyčejné, a přitom tak kouzelné.
Ve škole ještě neměl nejmenší šanci s ním mluvit a to i přesto, že tu strávili už dlouhých čtrnáct dní.
Jako by se mu vyhýbal.
Harry nevěděl, co si má myslet.
Na jednu stranu to chápal.
Po tom, co mu udělal na konci školního roku, se nemohl divit, že s ním Draco nechce mluvit.
Avšak jeho pohledy ho prozrazovaly…
Už několikrát ho Harry přistihl, jak se na něj dívá.
Ať už při některé společné hodině nebo v jídelně.
Srdce mu vždycky udělalo kotrmelec a kdyby s ním v tu chvíli chtěl někdo mluvit, nejspíš by nevydal ani hlásku.
Kdykoliv měl volnou hodinu utíkal k Lucy.
Rozuměl si s ní a poslední dobou mu byla bližší než Ron s Hermionou.
Jednou, když se za ní zase chtěl vydat, uslyšel za sebou kroky.
„Hej, Pottere, kam se chystáš?“
Byl to Draco.
„Nikam.“
„Nepovídej, už tě nějaký ten den…“
„Cože děláš!?“
S naprosto nevinným výrazem pokrčil rameny.
„Do toho ti nic není!“
„Dobrá, tak teda půjdu za McGonnagalovou, ne lepší bude za Snapeem a povím, že nepovoleně opouštíš školní pozemky…“
„To bys neudělal,“ chytal se tonoucí stébla.
„Když myslíš…“ řekl samolibě Blonďák a otočil se k odchodu.
„Dobrá, Malfoyi! Vyhrál jsi!“ křikl naštvaně Harry.
„Takže mě vezmeš s sebou, jo?“
„Počkat – o tom tady řeč nebyla – chtěl si vědět, kam mizím…“
„Ok, jak chceš…“
„Sakra!“
„Copak?“
Zase tak nevinná otázka.
„Seš parchant, Malfoyi!“ ulevil si Harry.
„Proto mě tak obdivuješ…“
„Cos to řekl?“ řekl naštvaně Harry a jedním skokem byl u Draca.
Dívali se na sebe ze vzdálenosti půl metru.
Harrymu v očích sršely blesky.
Draco se tím vyloženě bavil.
„Pottere, řekl bych, že ti utíká čas, takže bys měl nechat toho dohadování a …“
„Nech si svoje kecy, Malfoyi, nikdo na to není zvědavej! Dej mi ruku, ať se můžeme přemístit.“
„Cože ti mám dát?“
„Ruku, snad se nebojíš, že ti ji utrhnu?! Tak dělej! Jak si chytře podotknul, nemáme moc času!“
Draco mu ji už bez řečí podal.
Cítil to teplo, které vycházelo z druhého těla.
Až se zalekl, jak mu to bylo příjemné.
V tu chvíli jim však země začala mizet pod nohama.
Ucítili známý tlak kolem celého těla.
Během chvilky se přemístili.
Draco se rozhlédl kolem sebe.
Stáli v nějaké ulici v neznámém městě či vesnici.
Harry se automaticky rozešel směrem k domu, jenž byl před nimi.
Draco ho trochu váhavě následoval.
Tmavovlasý chlapec zazvonil na zvonek a vešel vrátky do zahrady.
Blonďák šel za ním.
Byly slyšet rychlé kroky.
A během chvilky se za rohem vynořila postava.
Dívčí postava.
Se širokým úsměvem mířila k Harrymu.
„Harry!“ vykřikla a když se přiřítila k Harrymu vrhla se mu do náruče a víc než přátelsky se s ním vítala.
Draca to trochu vykolejilo.
Čekal všechno, ale že Potter mizí za holkou to ne.
Tak proto přede mnou vloni utekl… On je asi přece jenom na holky. A tahle je na první pohled až neuvěřitelně sympatická… Ani se mu vlastně nedivím, že propadl jejímu kouzlu.
Poté si všimla, že nejsou sami.
Odtáhla se od Harryho a zadívala se na Draca.
Ten lehce znervózněl, aby to zakryl, řekl:
„Tak snad nás představíš, Pottere, co?“
„Jo, jistě. Lucy, tohle je Draco Malfoy – jeden spolužák z Bradavic. A Malfoyi, tohle je Lucy.“
Podali si ruku.
Tak měkká a jemná – jistě bude z dobrého rodu, i když… Jak známo Potter je odjakživa mudlomil, takže ani bych se nedivil, kdyby nakonec byla mudla.
„Lucy? Nic víc?“ zeptal se zvědavě Draco.
„Jsem prostě Lucy, to ti musí stačit. O tobě jsem už něco zaslechla a nemůžu říct, že by ty ohlasy byly zrovna dvakrát lichotivé.“
Draco hodil nenávistný pohled směrem k Harrymu.
„Na Harryho se nedívej. Nejsem sice čarodějka, ale plno věcí už vím. A předpokládám, že kdybys tuhle informaci věděl předtím, než jsi mi podal ruku, tak bych se ji pak asi nedočkala…“
„Seš si tím jistá?“
„Nejsem, ale myslím si to podle toho, co o tvé rodině vím…“
„Takže máš předsudky?“
„Nemám – ráda poznám, jaký doopravdy jsi…“
„Dobrá, takže když nebude Potter nic namítat, můžeme se na někdy domluvit.“
„Jistě, s jednou podmínkou – přestaneš mu říkat Potter, budeš mu říkat Harry.“
„Pokud on mě nebude oslovovat Malfoyi…“
Lucy se podívala na Harryho, ten jen tiše přikývl – nedokázal ji nic odmítnout.
Usmála se na něj.
„Moc se vám, oběma omlouvám, ale budu muset jít – dneska mám bohužel doma děti a bylo by jim divné, kde jsem tak dlouho.“
„Jistě, Lucy. Jen běž. Brzy se ozvu. Opatruj se!“ řekl Harry starostlivě.
„Budu. Tak ahoj, oběma.“
„Ahoj,“ odpověděli jednohlasně.

Když Lucy odešla, otočili se k odchodu.
„Hele, Pot… Harry, já nevěděl, že s někým chodíš?“
„S nikým nechodím… A když tu Lucy není, klidně mi zas říkej Pottere.“
„A co Lucy? A nemůžu, mohla by to slyšet a navíc si na to musím zvyknout.“ A to nebude tak těžké, protože pro sebe ti už dávno říkám Harry.
„To je má blízká přítelkyně a jak chceš…“
„Aha – tak to zcela mění situaci…“
„Jak to myslíš?“
„Co třeba takhle…“ odpověděl Draco škádlivě.
Přiblížil těsně se k Harrymu, až slyšel jeho tichý dech.
Harry cítil vzrušení až po konečky prstů.
Přál si, aby Draco udělal to, o čem se mu tak dlouho zdá.
Draco byl stále blíž a blíž, až tmavovlasý hoch ucítil lehký dotyk na svých rtech.
Jemný, mazlivý.
Během chvilky se však prohloubil.
Harry instinktivně zvedl své ruce a zabořil je do blonďákových vlasů.
Přitáhl si ho k sobě blíž a nesměle se dotkl svým jazykem jeho úst.
Draco neprotestoval.
Naopak.
Přitáhl si Harryho za boky k sobě.
A nechal ho, aby ho líbal.
Líbal tak, až se mu začala podlamovat kolena.
Tohle by se Malfoyům stávat nemělo, blesklo mu hlavou, ale rychle myšlenku zaplašil, bylo to až příliš dokonalé.
Když se od sebe konečně odtrhli, oba zrychleně přerývavě dýchali.
Hleděli se navzájem do očí a lehce se dotýkali konečky svých prstů.
Nenapadala je žádná slova, která by mohla vyjádřit to, co právě teď cítí
Vlastně jich nebylo třeba...


Když se Harry vrátil zpět do školy, potřeboval mluvit s svými přáteli, ale bohužel je nikde nenašel.
Ani nemohl.
Vyšli si spolu na podvečerní romantickou procházku k jezeru.
„Je tu krásně, viď?“ začal Ron.
Hermiona se na něj podívala s výrazem to snad nemyslíš vážně?
„Nebo není?“ dodal rychle, když viděl její pohled.
„Ale ano, jen by mě zajímalo od kdy jsi ty takový romantik?“
„Já nejsem romantik, jen mě to tak napadlo a prý se to v takovýhlech situacích říká…“
„Aha. A to říkal kdo?“
„No, slyšel jsem to od kluků,“ dodal.
„Tak až uslyšíš od kluků, že nejlepší zábava je skočit z okna, tak to udělej…“ řekla jízlivě Hermiona.
„Co si to o mně myslíš? Mám i své názory!“
„Já přece vím, promiň,“ řekla ona.
„To je dobrý. Nějak jsem si zvyknul, že Ronald Weasley je ten největší tupec pod sluncem…“ vzdychl Ron.
„Ale no tak, Rone, takhle jsem to vůbec nemyslela. Pojď jsem,“ řekla Hermiona a přitáhla si Rona těsněji do obětí.
Dívali se hluboko do svých očí a jejich ústa se přibližovala.
Během několika vteřin byla tak blízko, že se spojila v jedny.
Nejprve se líbali nesměle, jako dva školáci tajně za rohem, aby je nepřistihl některý z učitelů, ale čím déle si vychutnávali ono spojení, tím náruživější jejich polibek byl.
Nakonec se Hermiona od Rona odtáhla, v očích jí ještě zářily jiskřičky, když Ronovi řekla.
„Měli bychom raději jít…“ byla si moc dobře vědoma vzrušení, které se vznášelo všude kolem.
Ron jen tiše přikývl.
Ruku v ruce se vraceli k bradavickému hradu a pokud by byl někdo poblíž, jistě by slyšel dvě srdce, která v tu chvíli bila jako splašená…


„Zase pozdě – jako poslední dobou tolikrát! Zajímalo by mě, kde se pořád couráš?“ křikla Narcisa na svého muže.
„Už jsem ti jednou řekl, že do toho ti nic není.“
„Ale je – ještě stále jsem tvá žena!“
<i.Ano – v tom máš bohužel pravdu…
„Ano, má žena jsi, ale kvůli tomu se ti nemusím ze všeho zpovídat,“ řekl klidně Lucius.
„Tak mi to konečně řekni, je za tím jiná žena?“
„Ne, to není a přestaň už konečně být tak podezíravá, ale dobrá. Důvod mých pozdních návratů se dozvíš zítra. Stačí, když si přečteš Denního věštce. Teď mě omluv, půjdu si lehnout. Nemám chuť tu dál zůstávat,“ utnul rozhovor Lucius a zmizel za dveřmi pokoje.

Ráno, jakmile dorazila pošta, vzala si Narcisa Denního věštce a hned na úvodní stránce ji zaujal nadpis „Severus Snape, známý lektvarolog, a jeho přítel Lucius Malfoy jsou jen krůček od velkého úspěchu!“
Narcisa se začetla do článku…
„Severus Snape a jeho přítel Lucius Malfoy se už delší dobu zabývají novým druhem Vlkodlačího lektvaru – snaží se zmírnit nebo téměř smazat příznaky, které vlkodlaci pociťují každý měsíc o úplňku. O jejich spolupráci ví jen velmi málo zasvěcených lidí. Jak se nám podařilo zjistit, lektvaru se věnují už několik měsíců a každý měsíc jsou čím dál tím blíže úspěchu…“
Dál už číst nepotřebovala.
Věděla, jak moc se ve svém muži zmýlila, i to, že tuhle chybu jí její manžel neodpustí…


A/N: Velké díky za beta-read patří nepřekonatelné Viviane! x-)

6. Kapitola || 8. Kapitola

Kapitola pětadvacátá - Fakta a domněnkyKapitola čtyřiadvacátá - Kolotoč událostíKapitola třiadvacátá - Smrtijedi o sobě dávají vědět...Kapitola dvaadvacátá - Události se daly do pohybuKapitola jednadvacátá - Plány a odhaleníKapitola dvacátá - Nejistá budoucnostKapitola devatenáctá - Lepší zítřky?Kapitola osmnáctá - Cesta zpátkyKapitola sedmnáctá - Sladké probuzeníKapitola šestnáctá - PrasinkyKapitola patnáctá - Pozdní návratKapitola čtrnáctá - Smrtijedská schůzeKapitola třináctá - VýletKapitola dvanáctá - Tajná schůzkaKapitola jedenáctá - Školní večírekKapitola desátá - Příjemně strávené odpoledneKapitola devátá - Malfoy ManorKapitola osmá - PozváníKapitola sedmá - Návrat k povinnostemKapitola šestá - Setkání s ...Kapitola pátá - PrázdninyKapitola čtvrtá - VzkazKapitola třetí - Překvapivé zjištěníKapitola druhá - Strýček a tetičkaKapitola první - Tichošlápkův dopis